Lístky jsou již k dispozici
SCÉNÁŘ
....Přišlo to z čista jasna, bez výstrahy, bez varování. Nepřátelé nás napadli na strategicky nejvýznamnějších místech - tam, kde žilo nejvíce z nás a pomocí zbraní, o kterých jsme neměli ani tušení, že je mají v držení. Jaderné hlavice proměnily naše velké metropole, dříve pulzující životem, v tiché trosky. Další útoky, na menší města, už nepřišly. Mysleli si, že nás všechny pohřbili jedinou ranou, hnanou dál pomocí silných větrů a dešťových mraků.
Mýlili se však. Nezůstalo nás mnoho, ale přežili jsme. Aniž bychom měli čas oplakat své blízké, sbalili jsme si jen to nejnutnější a vydali se do pustin, kde byla míra radiace nižší. Mysleli jsme si, že když půjdeme co nejdále od měst, nakonec dorazíme na místo, které je radiací zcela nedotčené. Ani po 30 letech jsme ho však nenalezli. Jediné, co vždy spolehlivě objevíme, jsou hranice. Místa, kde je radiace tak silná, že překonává všechny historické záznamy a tak rozlehlá, že je pomocí našich skromných ochranných prostředků nedokážeme překonat.
Jsme proto uvězněni na omezeném území, na kterém jsme založili kolonie - naše bezpečná útočiště. Občas se život v nich zdá zcela idylický, ale v tom se realita přihlásí o slovo. Jídla je málo, vody ještě méně. Zdroje, které nás drží při životě, jsou omezené. Riziko úmrtí vlivem dehydratace, vyhladovění či infekce je všudypřítomné. Milosrdné k nám není ani počasí, které se vlivem radiace zcela proměnilo. A ironická třešnička na dortu toho všeho jsou rozbroje panující mezi koloniemi navzájem - kvůli potravinám, lékům, zbraním - čemukoliv, co nás udrží při životě ještě jeden další den, ještě jedno další nadechnutí.
Proč ale, ptáte se? Proč chtít přežívat v takovémto světě? Může za to zvěst, kterou nám před dávnými lety předal neznámý tulák. Zvěst, že existuje "něco" - ať už je to místo, předmět nebo osoba - díky čemuž budeme moci žít ve větším bezpečí. Mnohdy se to zdálo jako prostý výmysl, ale právě teď, právě dnes, cítíme, že jsme tomu blíž, než kdykoliv předtím....
